Doteď si pamatuji, když jsem poprvé viděl jedničku a přišlo mi to jako hra z jiného světa. Ta atmosféra, barevná paleta a nápad. A hlavně hudba. Akustická kytara ve městě Tristram se stala ikonickým tématem, stejně tak jako hláška „fresh meat“ od prvního bosse. Ta hra byla takřka dokonalá a velmi dobře znovuhratelná za další „classu“, protože dungeony se vždy nagenerovaly jinak. Jedničkou se vytvořil kult. Akční izometrické RPG se nejednou překřtilo na „diablovky“. Zvláště, pokud se to odehrávalo v nějakém fantasy světě. Fallout, který se ke mně dostal až o něco později, mi pak byl představován jako apokalyptické a strategičtější „diablo“ s tahovými souboji.

Dvojka DIABLA byla větší a sofistikovanější v příběhu. Krom hlavního bosse Diabla nám představila i jeho bratry a celkově ukázala mnohem více z „lóru“ celého světa Sanctuary. Trojku a Immortal jsem tak trochu odignoroval, ačkoliv jsem ho hrál a znám jeho příběh. Nadšení se nekonalo. Do hry mě vrátila čtyřka a celé to haló kolem ní.

Výsledkem je mírné zklamání, které je samozřejmě dáno mnohem větším očekáváním. Za prvé grafika. Ta se oproti trojce opět vrací do mnohem temnějšího vizuálního kabátce. A to je dobře. Trojka byla o poznání barevnější a pohádkovější. Výkřiky o vizuálně nejpůsobivější hře mi ale opravdu přijdou liché. Hra vás navíc vůbec nenutí se touto stránkou ani příliš zabývat. Po většinu času je výhodnější používat hlavně mapu a případně jen rozpoznávat objekty, se kterými lze bojovat nebo z nich něco „může vypadnout“. Prostředí spíše berete jako kulisu, které nemusíte věnovat pozornost. Navíc, jakmile využijete možnost zoomu, zjistíte, že okolí je možná celkem detailní, ale rozhodně ne nějak vizuálně opulentní.

Sem tam se pokocháte, že zakalená voda v hnilobné jeskyni opravdu někam teče a hází podivné olejnaté odlesky, nebo že si vítr pohrává s korunami stromů a trávou, ale není to nic, co by vám přišlo nějak výjimečné. Rozhodně vám DIABLO IV nevyrazí dech při herních cutscénách, kdy se většinou prostředí přiblíží a vy ho vidíte ve větším detailu. Tehdy je možné naplno vidět, na čem Blizzard šetřil.

Pak tu je příběh, na který se pějí chvály. A ani tady nemohu sloužit tím, že bych hýkal nadšením. Lilith, stvořitelka světa Sanctuary a dcera vládce pekla Mephista, se vrátila na zem a má svoje vlastní úmysly. Vy jste tu od toho, abyste ji zastavili. A ačkoliv příběh otevírá další dveře a trochu hráče znejisťuje v tom, co dělá, neřekl bych, že je to cokoliv, co by bylo tak vtahující, jako byl Witcher 3, Red Dead Redemption II, Last of Us nebo třeba i Cyberpunk. Příběh navíc nemáte možnost nikterak ovlivnit a současně mě nepřinutil nějak extrémně jej prožívat, ačkoliv se snaží občas vyždímat prostřednictvím NPC nějaké emoce. A to se tvůrci rozhodně snažili udělat z Lilith trochu jiného megabosse a vtisknout ji více osobnosti. Rozhodně vám její motivace dávkují postupně a snaží se i o to, abyste plně pochopili její motivace.

Co tu máme dále? Hratelnost? Už ve dvojce mě začalo trochu sejřit, jak moc repetitivní ta hra je. Jdi do dungeonu, nasbírej vybavení, zvaž, co si necháš a co prodáš, něco pak prodej a něco si nech a pak jdi znovu na lov vybavení. V kostce. Grindování legendárního vybavení. Tohle je Diablo v kostce. Plahočíte se za vybavením, které padá z vyšších bossů a sem tam vás překvapí i jinde. Toho vybavení je celkem hodně, ale honba za ním mi zdaleka nepřinášela tolik uspokojení jako v jiných hrách. Vlastně mně celý gameplay přišel velmi líný v tom, co nového přináší. Vylepšení mechanik je opravdu málo na to, jak dlouho se na hru čekalo. To samé se týká bohužel i hudby. Nejsilnějším motivem jsou zas a znovu oprašované motivy z jedničky.

Ani po několika hodinách hraní se tak nemůžu do hry nějak „dostat“ a nevidím v ní její opěvované kvality. Ano, vypadá solidně, ale po chvilce si k prostředí vypěstujete slepotu, protože jde hlavně o to někam doběhnout a vymlátit tam tlupu démonů. Zpočátku jsem měl pocit, že to může být tím, že jsem hru rozehrál za mně zábavnou classu, ale poté, co jsem Diablo IV. dohrál a rozehrál za několik dalších postav, se nemohu zbavit dojmu, že to už prostě není pro mě.

Opět je tu i sdílená mapa, kde máte možnost spolupracovat s dalšími hráči například na tužších bossech, jež slouží hlavně k vylepšování vybavení. Nicméně toho jsem příliš často nevyužíval. Naopak jsem si několikrát vyzkoušel přestavět celý build. Existuje tu totiž možnost za celkem malý poplatek přerozdělit všechny body ve stromu dovedností a experimentovat s úplně jiným buildem. Což je osvěžující, ale nic vás nenutí tuto mechaniku využívat často. Ohledně optimalizace jsem neměl problém, vše běželo plynule a přetížení serverů jsem zažil jen jednou a to téměř půlden nebyla hra vůbec dostupná.

Co lze Diablu IV přičíst k dobru je dostatečně bezútěšné prostředí. Obyvatelé světa vás zradí při první příležitosti, aby vás obětovali Lilith. A je tu i určitý další rozměr v loru světa. Bohužel ani toto nevykryje repetitivní hratelnost a možnosti, které hra má, ale vy jich stejně nebudete využívat. Například, proč si kupovat předražené vybavení, když není o moc lepší než co získáte zdarma z monster všude kolem? Diablo IV z mého pohledu mělo mnohem větší potenciál, ale bohužel ho zatím nedokázalo zužitkovat. Nicméně na hře se stále maká, tak snad se Blizzardi postupem času polepší.